O důchodové reformě - proč, jak a co

Důchodová reforma je už několik let jedním z nejdiskutovanějších témat. Během několika málo let máme už v pořadí třetí komisi, která se má důchodovou reformou zabývat, a přesto mnoho lidí stále nechápe a nevnímá její potřebu. II. pilíř je od počátku terčem kritiky, místy oprávněné, ale častěji neoprávněné. Kritiky, která je bohužel více účelově zaměřená ve prospěch politických stran než samotných lidí. Věnuji následující řádky svému profesionálně-laickému pohledu na tuto problematiku a pokusím se čelit nejčastějším argumentům (pro i proti), které se v řadách odborné i neodborné veřejnosti vyskytují.

Nejprve pár slov ke mně. Nejblíže je mi ideologie libertariánství, přesněji klasického liberalismu. Tzn. štíhlý stát, zajišťující základní lidské potřeby a funkce, volný trh a svoboda a zodpovědnost jedince. Odmítám státní dotace, státní pobídky soukromým firmám a jiné formy přerozdělování, které jsou založeny na principu, ve kterém aby mohl někdo získat, musí někdo jiný ztratit. Jinak jsem velmi sociálně smýšlející a jsem přesvědčený, že je naší společenskou odpovědností postarat se o ty, kteří to potřebují (zdůrazňuji slovo "potřebují").

O důchodové reformě

Proč se o ní tolik mluví? Shrňme si fakta:

• průběžný systém vnikl na předpokladech a reáliích, která dnes již dávno neplatí;
• stávající průběžný systém je v současnosti výrazně v deficitu (vybere se o cca 40 mld. Kč méně);
• demografický vývoj obyvatelstva v ČR ukazuje další otevírání nůžek mezi výběrem a výplatou, protože se dlouhodobě snižuje poměr mezi pracujícími a těmi, kteří pobírají nějakou formu důchodu (deficit významně poroste a stane se neudržitelným).
  

Pokud se neučiní nějaká opatření, plyne z této situace jednoduchý matematický závěr:

• důchody se budou vyplácet podle toho, kolik se vybere = důchody budou nominálně klesat.
  

Aby stát udržel průběžný systém a celý důchodový systém tak, jak dnes funguje, musel by přistoupit k některým z následujících opatření:

• musí od pracujících a podnikajících lidí vybrat více peněz => odvody na sociální pojištění porostou;
• musí snížit počet lidí pobírajících důchod => prodloužit věk odchodu do důchodu, zpřísnit podmínky vyplácení důchodů;
• musí přimět lidi k vyšší porodnosti => vytvořit takové podmínky pro žití, aby lidé znovu chtěli mít více dětí a dříve.
  

Když se na výše uvedené body podívám, domnívám se, že nic z toho se nedá udělat bez určitých následků a dopadů na obyvatelstvo, které spíše nebudou pozitivního charakteru. Na druhou stranu žít věčně na dluh se nedá (lidé, kteří vyhlásili osobní bankrot nebo jsou chyceni v dluhové spirále, by o tom jistě mohli říci své) a strkáním hlavy do písku se nic nevyřeší, pouze se nám zkrátí čas a výsledné řešení bude o to více bolet.

Domnívám se, že řešení této situace bude vyžadovat kombinaci většiny výše uvedených bodů:

• dříve nebo později budou muset důchody nominálně klesnout;
• bude se muset prodlužovat věk odchodu do důchodu přiměřeně tomu, jaká je průměrná délka dožití;
• porodnost musí růst k udržitelné demografické míře (cca 2,1 dítě).

Dopady těchto opatření budou poměrně jednoznačné. Stát nebude schopen zajistit lidem odpovídající životní úroveň v důchodu a nebude možné se spoléhat jen na stát a státní důchod. Stát ani nebude schopen zajistit uplatnění lidí na pracovním trhu v pozdním předdůchodovém věku.

Ač se nám to může nebo nemusí líbit, není reálné, aby nám stát zajistil něco víc. Pokud by o to usiloval, způsobil by více škod než užitku. To, co ovšem stát může a musí udělat, je apelovat na lidi, aby se chovali zodpovědně a od první výplaty se připravovali na okamžik, kdy už pracovat nebudou chtít nebo to nebude v jejich silách a možnostech. Musí přiznat neudržitelnost stávajícího stavu, musí umožnit lidem se o sebe postarat a musí usilovat o vytvoření takových podmínek, ve kterých to bude pro naprostou většinu lidí i reálné.

Jak konkrétně se má stát chovat?

• má jasně říct, že je v rukách každého z nás, jak bude vypadat náš postproduktivní život, že si můžeme zvolit, kdy přestaneme pracovat, a že role státu je nám pouze zajistit potřebné minimum a vše navíc je bonus;
• má přizpůsobit související okruhy, které spadají pod státní aparát (např. výuka finanční gramotnosti jako součást povinného studia);
• a především má začít sám u sebe zeštíhlením a zefektivněním státní správy tak, aby lidem mohlo zůstat více peněz (snížení všech možných daňových a jiných odvodů, které jsou výrazně vyšší než je potřeba.
  

Nezbytnost soukromých forem spoření a investic je z mého pohledu jednoznačná. Jak ale nalézt kompromis mezi neschopností velké části obyvatel postarat se sám o sebe a neudržitelném vývoji, kdy se stát nemůže věčně o všechny (ani o velkou část) postarat?

Řešením mohl být II.pilíř, který v sobě tento kompromis částečně zahrnoval (platba sociálního pojištění jako jednotného odvodu pro všechny, které se nadále dělí na průběžně vyplácené prostředky a soukromé úspory každého jednotlivce, o kterých může omezeně rozhodovat). Bez ohledu na to, zda zůstane, nebo ne, podobný princip bude muset obsahovat každé funkční řešení, a proto jsem vskutku napnutý, s čím přijde nová komise a nová vláda. Domnívám se, že pouze přebarví modrého slona na oranžovo a nazvou ho (z principu) jinak.

O II. pilíři, jeho pozitivech a negativech a o nejrůznějších oprávněných i neoprávněných obavách a kritikách ze strany lidí zase příště.