Většina fanoušků, redaktorů, a bohužel i trenérů v ČR si, dle mého názoru, při komentování a hodnocení sportovních výkonů všímá pouze snadno viditelných prvků. Já se pokusím podívat do hloubky.
Fotbal, stejně jako ostatní kolektivní sporty, je o souhře velkého množství dílčích prvků v každém okamžiku a úspěchu dosahuje ten, kdo je schopen je vědomě či nevědomě propojit. Je to jako puzzle. Když na některých místech budete mít dílky, které tam nepatří, případně Vám budou dílky dokonce chybět, nikdy nebude obraz úplný a dokonalý.
1) Soft skills
Když při tréninku pohlížíme na hráče jako na jednotlivce, posuzujeme ho z hlediska jeho viditelných schopností (= skills). Mezi ně řadíme např.: střelbu, dribling, přihrávky, hru ve vzduchu, atd. Jenže tyto skills jsou jen zlomkem toho, na čem závisí schopnost hráče uspět v mistrovském utkání.
Už dlouho je známo, že rozdílovým prvkem vedoucím k úspěchu jsou jiné významnější schopnosti, které si dovolím nazvat sportovními "soft skills". Nazývám je schopnostmi, protože jsem přesvědčený o tom, že se dají trénovat a zlepšovat. Tyto soft skills zpravidla nejsou na první pohled rozeznatelné, viditelné a často ani měřitelné.
Patří sem dle mého názoru: stav mysli hráče, radost ze hry, týmový duch, pohyb bez míče, intuice a předvídavost, fotbalové myšlení, správný timing, taktická vyspělost, souhra.
2) Taktika a herní rozestavení
Další z významných fotbalových změn, na kterou jsme v ČR až na výjimky nedokázali reagovat a málokdo jí věnuje pozornost, je způsob herního projevu a taktika, s čímž úzce souvisí skladba hráčského kádru každého týmu.
Většina týmů má svou vizi, jakým fotbalem se chce prezentovat a uspět. Každý, kdo sleduje fotbal, je schopen vyjmenovat hned několik variant herního rozestavení, např.: 4-4-2, 4-3-3, 4-5-1, 5-3-2, atd., které dříve poměrně jasně vystihovalo, co lze od soupeře očekávat a jak se na něj připravit. Jenže to už dnes neplatí (alespoň u nejlepších týmů) nebo platí jen částečně.
Nejsem pamětník, abych mohl srovnávat fotbal z poloviny 20. století s fotbalem z konce 20. století a ze současné doby. Přesto se domnívám, že s technologickým pokrokem ve světě postupem času ve fotbale značně vzrostl význam taktické připravenosti, a to především v defenzivě. Díky dostupným videím ze zápasů lze odhalit velké množství silných i slabých stránek soupeře a lze se na ně připravit.
Čím více rostla taktická vyspělost a připravenost týmů v defenzivní činnosti, tím více ztrácel šanci na úspěch stereotyp v ofenzivní činnosti. Mám pocit, že zatímco světový fotbal si to ve většině případů včas uvědomil, ten český zaspal. Došlo k radikálním změnám jak v pojetí hry (zatímco defenzíva je silně takticky svázaná, ofenzíva více a více vyžaduje kreativitu, nápaditost a překvapivá řešení), tak v požadavcích na hráče (moderní fotbalista = nadprůměrný všeuměl s výjimečnou individualitou) a taktické rozestavení (většina týmů přešla na ofenzívně kreativnější rozestavení 4-3-3, resp. 4-5-1).
Český fotbal pouze okopíroval herní rozestavení (většina týmů vč. národního začala hrát 4-5-1). Již pozapomněl nacházet v hráčích odpovídající talent a schopnosti, změnit způsob výchovy mládeže a přizpůsobit tréninkové procesy. Evolučně jsme tento ofenzívní posun ke kreativitě nezvládli a ještě dlouho nám bude trvat, než tuto ztrátu doženeme (jestli vůbec někdy).
3) Synergie mužstva a herní využití individualit
Můžete mít ty nejlepší hráče a můžete s nimi chtít hrát moderní fotbal, přesto, pokud jim v týmu a na hřišti nenajdete odpovídající role, ve kterých se hráči budou navzájem doplňovat, neuspějete.
Za posledních cca 18 let, tedy dobu, kdy jsem věnoval větší či menší pozornost fotbalu, si v českém prostředí pamatuji pouze dva trenéry, kteří dokázali sestavit konkurenceschopný tým na evropské, resp. světové úrovni, a to díky tomu, že dokázali každému hráči na hřišti najít odpovídající roli a přizpůsobili herní projev svých týmů tak, aby využili individuální silné stránky svých hráčů. Těžko říci, nakolik to bylo jejich jedinečné trenérské umění a nakolik nevědomá shoda okolností.
Pravdou je, že tomu prvnímu (Karel Brückner - národní tým ČR v období EURO 2006) se to dle mého názoru nepodařilo zopakovat a u toho druhého (Pavel Vrba - Viktoria Plzeň v období 2010-2013) se teprve uvidí.
4) Koučink a rukopis trenéra
Každým rokem se u našich prvoligových mužstev vymění hned několik trenérů. Ve velmi krátkých časových intervalech se výměna trenérů nevyhýbá ani těm nejlepším mužstvům. Změny na trenérských postech jsou tak časté, že si občas říkám, kdo kde ještě nebyl.
Osobně si myslím, že časté změny na trenérských postech významně zpomalují vývoj českého fotbalu a jeho posun vpřed. Týmy jsou bez koncepce, bez dlouhodobé vize a strategie jak ji naplnit. Trenéři musejí pracovat s hráči, které si nevybrali, jenže mají podepsané dlouhodobé smlouvy, a očekávají se od nich změny v řádech dnů, neřkuli hodin.
Samotná hra potom vypadá napříč českým fotbalovým spektrem velmi podobně a ani v čase se na hřišti neprojevují náznaky souhry a tréninku. To platí v poslední době především pro pražskou Slavii.
Na druhou stranu se domnívám, že kvalitních trenérů, kteří opravdu dokážou vtisknout týmu svůj rukopis, je v ČR poskrovnu a dají se spočítat na prstech jedné ruky (a nepotřebuji k tomu ani všechny prsty).
S tím úzce souvisí i práce trenéra a vedení týmu s hráči. Ve vedení lidí je dnes stále populárnější koučink. Jeden z možných důvodů můžeme nalézt u Daniela Pinka, který ve své knize Pohon upozorňuje svými výzkumy na nástup mladé generace I, jejíž motivace a výkony jsou závislé na zcela jiných atributech, než jak tomu bylo u starších generací X.
Na mladou nastupující generaci již nefungují metody cukru a biče, které její výkonnost naopak snižují, ale pro její rostoucí výkon jsou mnohem důležitější prvky autonomie, smyslu konání a možnosti dosahovat mistrovství v dané činnosti. Jinými slovy to znamená, že jiné vedení potřebovala generace Pavla Nedvěda a jiné vedení potřebují dnešní talentovaní mladíci.
Máte při pohledu na český fotbal pocit, že jsou tyto vědecky dokázané skutečnosti respektovány a aplikovány? Nebo jsou v týmech spíše ignorovány a není jim věnována žádná pozornost? Co taky očekávat od 60letých trenérů, kteří jsou po desítky let zvyklí pracovat určitým způsobem? Aby český fotbal mohl projít významnými změnami k lepšímu, bude nejprve nutné změnit myšlení...
