II.pilíř - zakopaný poklad, který nikdo nehledá

Absurdistán. Jak jinak nazvat Českou republiku, zemi, jejíž národ neví, co chce a neumí rozlišit mezi tím, co mu prospívá a co jej naopak vede do záhuby. Národ, který se natolik bojí změn a nových věcí, že udělá maximum pro to, aby věci zůstaly při starém, ačkoli je tento stav nevyhovující.

Po mnoha letech přisli naši zákonodárci s myšlenkou, která podle mne měla a má potenciál posunout Českou republiku kupředu a být ve prospěch lidí. Tou myšlenkou je II. pilíř. Ale místo abychom vzali dobrou myšlenku a vybrousili z ní krásný diamant, jako národ jsme ji zavrhli ze strachu a obav z neznámého, z nečeho, čemu nerozumíme.

Lidé uvádějí mnoho důvodů, proč odmítají II. pilíř. Domnívám se, že většina z nich je zcestných a nijak nepodložených. Níže uvádím svůj pohled na věc.

Je to tunel. Druhý pilíř byl založen na principech soukromého vlastnictví a na struktuře otevřených podílových fondů (dále jen OPF). OPF má ve světě více než stoletou tradici a pokud vím, žádný OPF nebyl vytunelován i díky svým bezpečnostním mechanismům.

Je to účelová přihrávka do kapes penzijních společností. Kolik lidí by podstoupilo riziko investice 300 mil. Kč do základního kapitálu s předpokládanou návratností investice v horizontu 8-10 let (v lepším případě) a za obrovské politické nejistoty? A proč do II. pilíře šlo jen šest statečných, když to pro penzijní společnosti má být výhodný a zaručený byznys? Ne, penzijní společnosti si II. pilířem rozhodně nenahrabaly a nenahrabou. Naopak. Buďmě rádi, že to mají na starost soukromé společnosti, které jako hmatatelné subjekty musejí nést zodpovědnost za svou činnost, a ne stát, který nenese zodpovědnost nikdy a za nic, co se mu nehodí.

Není garance minimálně nulového výnosu. Ještěže tak. Každá garance je něčím vykoupená. Nulové riziko = minimální nominální výnos = reálná ztráta. U většiny českých garantovaných produktů je naprostá většina úložek investována do českých státních dluhopisů, což z nás vytváří národ z více než 90 % závislý na státu. Kolik lidí ví, že v dvacetiletém a delším horizontu se pravděpodobnost reálné ztráty z akciových investic blíží 0 % a státní dluhopisové investice mohou být na stejném horizontu reálně ztrátové s pravděpodobností více než 20 %? Pravděpodobnost reálné ztráty garantovaných nástrojů se mi dohledat nepodařilo. Můj soukromý tip je více než 90 %.

Není možné vystoupit. Copak se může vystoupit z průběžného systému (I. pilíř)? II. pilíř je rozšířením I. pilíře. Nemožnost vystoupit je logická, neboť platit sociální pojištění je povinnost ze zákona. II. pilířem nerozhodujeme o tom, zda budeme nebo nebudeme platit sociální pojištění. Rozhodujeme pouze o tom, zda nám dává větší smysl odvádět 100 % peněz státu výměnou za 100 % závislost na reálné situaci státu a jeho ochotě platit v době našeho penzijního věku nebo zda chceme o části peněz rozhodovat sami a v rámci omezených možnosti si vybrat správce našich peněz a strategii, s jakou s nimi bude nakládat za cenu dalších 2 % z hrubé mzdy. V takovém případě máme v případě nespokojenosti možnost v budoucnosti změnit správce i strategii. Když po čase zjistíme, že stát hospodaří špatně a náš důchod z I. pilíře je ohrožen, změna směru už prakticky nebude možná.

Je to nevýhodné (ve všech možných interpretacích). Co srovnatelného je výhodnější? Domnívám se, že při srovnávání a porovnávání výhodnosti II. pilíře je třeba rozlišovat mezi možnými scénáři (vstoupím, nebo nevstoupím) a ekonomickou výhodností (porovnání parametrů se srovnatelnými investičními nástroji).

Scénáře

Při porovnávání scénářů bychom si měli položit několik základních otázek:

1. Nakolik důvěřuji státu, že mi bude schopen vyplatit takový důchod, jaký dnes slibuje?
2. Nakolik chci být ve stáří závislý na státu? (tzn. jak velká část mé renty v procentech půjde od státu?)
3. Jak dobře dokážu zhodnotit 2 % svého měsíčního příjmu?
   

Nejen u mladších lidí, kteří odmítají II. pilíř, se setkávám se stále se opakujícími odpověďmi:

1. Nevěřím, že se o mě stát bude schopný postarat.
2. Co nejméně.
3. Nevím, asi nijak zvlášť. 2 % ze mzdy nejsou skoro nic.
   

Jaké překvapení, když si tito lidé uvědomí, že scénář odpovídající jejich osobnímu postoji je ve skutečnosti vstoupit do II. pilíře, protože:

• existuje nedůvěra ve stát = smíření se s placením socíálního pojištění, ačkoli sám nic neočekávám nazpět, nebo očekávám méně => vstup do II. pilíře znamená finanční úsporu;
• existuje nechtěná závislost = touha po svobodě a možnosti o sobě rozhodovat => I. pilíř znamená plnou závislost na státu a rozhodnutí jiných lidí, II. pilíř dává omezenou možnost rozhodovat o části úspor na stáří, které tak jako tak odvedu státu;
• v souladu s výše uvedeným postojem II. pilíř fakticky zhodnocuje vlastní úložku o 150 % + tržní výnosy.
  

Parametrové srovnání

S OPF souvisí několik základních poplatků, které určují nákladovost investice. Tabulka níže ukazuje typ poplatku, jeho standardní výši pro akciový fond (uvažuji dlouhodobý investiční horizont) a reálnou výši poplatku u fondů v II. pilíři (údaje v tabulce jsou zákonná maxima, nabídka penzijních společnosti se může dále lišit).

Poplatky
vstupní
výstupní

Z výše uvedených hodnot se domnívám, že v České republice neexistuje dostupný OPF, který by měl lepší předpoklady výnosnosti pro klienta, než jsou fondy II. pilíře. Úplata za obhospodařování pro penzijní společnosti je směšná a stejně tak je tomu v případě provize zprostředkovateli (zákonem omezena na cca 800,- Kč).

Autor si je vědom i nedostatků II. pilíře, pouze se domnívá (viz předchozí článek autora), že výsledná podoba důchodové reformy v ČR bude muset obsahovat prvek založený na podobných principech jako je II. pilíř - tj. kompromis státem regulované formy spoření, o níž má běžný člověk omezené pravomoce rozhodovat podle vlastního uvážení.

Článek není doporučením ke konkrétnímu chování jakéhokoli člověka ani nemůže být za takové doporučení považován pro jedinečnost případů, které je potřeba vyhodnotit každý zvlášť.