Slovo populismus a označení lidí za populisty v poslední době používá kdekdo. Doslova se s tímto, pro mnohé hanlivým výrazem, roztrhl pytel. Ale používáme ho vhodně?
Jak už jsem zmínil, populismus má pro mnoho lidí v sobě jistý negativní podtón a také já to tak vždy cítil. Dlouhá léta jsem za populismus považoval řeči a sliby politiků, které oslovují masu, jsou líbivé, ale nejsou reálné, realizovatelné či je jejich naplnění v rozporu s fakty a dalšími proměnnými skutečného stavu.
Typicky populistické pro mne byly a jsou sliby vysokých důchodů a nízkých věkových hranic odchodu do důchodu, ačkoli demografická fakta jasně říkají, že naše populace stárne, snižuje se poměr mezi počtem těch, kteří odvádějí do sociálního systému, a těch, kteří z něj čerpají, a zároveň se snižuje poměr mezi lidmi vytvářejícími hodnoty (soukromý sektor) a mezi těmi, kteří žijí z přerozdělování (státní sektor). Průběžný důchodový systém (1. pilíř), který vznikl v 19. století a v ČR byl zaveden r. 1924, byl vytvořen za zcela jiných demografických podmínek, současné proměnné není schopen vstřebat a prakticky celé odborné veřejnosti je jasné, že bez nepopulárních změn (prodlužování věku odchodu do důchodu, snižování důchodů nebo zvyšování odvodů) není udržitelný, aniž bychom ho čím dál tím více dotovali z ostatních daní.
Co je populismus?
Slovníky cizích slov se převážně shodují na definici:
populismus = úsilí o získání přízně bez ohledu na věc samu.
Tato definice vcelku podporuje mé dosavadní vnímání tohoto slova a jeho dřívější užívání v praxi. Jenže dnes se označuje za populistu i ten, kdo se vyjadřuje k jakémukoli celospolečenskému problému a zároveň přichází s řešením (dle svého nejlepšího vědomí a svědomí), které je pro něj nadřazeno získaní přízně (ta je přirozená, jelikož lidé navrhované řešení považují za vhodné).
Wikipedie (česká i anglická) nabízí velké množství historických významů populismu a jeho užití. Jeden z výkladů hovoří o ideologii, která proti sobě staví "lid" a "elity" a vytváří mezi nimi konflikt a napětí. Lid má být ten dobrý pro svou čistotu a homogennost a elity mají být těmi špatnými, jelikož nereflektují zájmy lidu. Osobně se domnívám, že elity jsou nám přirozené a být elitou samo o sobě neznamená nic špatného. Za špatné považuji povyšování se a nadřazenost a ptám se, jakým právem se kdokoli vůči komukoli nadřazuje?
Z pohledu elitářství se i já domnívám, že je pravděpodobnější, že názory profesora ekonomie budou smysluplnější než názory dělníka, ale:
a) každý se může plést (krize budiž důkazem) a někdy je jednodušší pohled (který vzdělaní lidé často postrádají) lepším pohledem,
b) tato skutečnost profesoru ekonomie nedává právo svůj názor nadřazovat, nýbrž mu dává odpovědnost svůj názor šířit a trpělivě lidem vysvětlovat tak, aby mu uvěřili a přijali ho za vlastní.
Každá společnost potřebuje své vůdce a vůdci zase potřebují své následovníky. Být lídrem neznamená sám sebe za lídra označit, znamená to viditelný stav, kdy pravého lídra lidé následují. Lid tedy potřebuje své elity, chtějme je, a elity zase potřebují lid, neboť bez lidu by ztratily význam a nebyly by nikým.
Populismus jako pravá podstata demokracie
Ze všech definic a významů nejvíce souzním s historickým významem slova populismus, které vzniklo z latinského slova populus, tedy lidé jako celek. Populistické je pro mne přeneseně “v zájmu lidu” a principem demokracie, tj. vlády lidu, jsou přece věci, které jsou v jeho zájmu. Pokud je to vnímáno takto, každá demokraticky zvolená vláda by měla být populistická, neboť ji lidé volili, aby hájila jejich zájmy.
Jsem populistou, když chci konat dobro ve prospěch celé společnosti? Možná. Pokud ano, jsem na to hrdý!
